The Firstborn from Murk - Inferno

Nastal čas zabít ticho spásných modliteb

a plivat do tváře světské marnosti v hanbě.

Dej mé vůli sílu z naprosté nicoty, třesku a hříchu

a mohu pochodovat vstříc;

k Tobě můj pane nahý.

Proveď mne branami, světů tam hluboko dole.

Dovol mi se postavit po tvé levici na okraj božství

a zabodni svůj trojzubec z nejčernější větve hříchů

do mého těla a srdce, jenž vkládá kacířství v naše buňky,

ať opět uzřím archetyp věčného smilství a chaosu.

Vzývej mé tělo do své svatyně zvané smrt, v tanci neřesti, v tanci chtíče

věčného zla.

Roztroušený kráčím k zlomenému světlu života do ohně hříchu a jedu

v souřadnicích rozporu, nikdy a nikde, kde vesmír stagnuje

a tvé prázdné nic je pro mne více než mé já - Slunce člověka.

Nepřekonané světlo, co padělá božskou tkáň a jednou provždy pohřbí vše lidské.

Polykám všechnu pustinu z vězení tohoto života, mimo realitu v masce zoufalství,

hanby, perverze a odpadu.

Kde není žádná svatá božskost, žádná pravda, žádný sen, jen globální zatuchlost

evangelia, obraz vesmíru, že láska je zákon jako skrytá realita ničící řád…

Umírám, procitám na počátek ve svůj vlastní prvek do bran bílé smrti…

tvojí milostí.

È tempo di uccidere il silenzio delle preghiere salvifiche

e sputare in faccia alla vanità mondana con vergogna.

Dona alla mia volontà la forza del nulla assoluto, del botto e del peccato

e posso marciare verso;

a te mio signore nudo.

Guidami attraverso i cancelli, i mondi laggiù nel profondo.

Lasciami stare alla tua sinistra al confine della divinità

e trafiggi il tuo tridente dal ramo più nero dei peccati

nel mio corpo e nel mio cuore, che mette l'eresia nelle nostre cellule,

fammi vedere ancora l'archetipo della fornicazione eterna e del caos.

Chiama la mia carne nel tuo santuario chiamato morte, nella danza del vizio, nella danza della lussuria

male eterno.

Disperso, cammino verso la luce infranta della vita nel fuoco del peccato e del veleno

in coordinate contrastanti, mai e in nessun luogo dove l'universo ristagna

e il tuo nulla vuoto è per me più di me stesso, il Sole dell'uomo.

La luce insuperabile che contraffa i tessuti divini e seppellisce tutto ciò che è umano una volta per tutte.

Ingoio tutta la terra desolata dalla prigione di questa vita, tranne la realtà in una maschera di disperazione,

vergogna, perversione e spreco.

Dove non c'è divinità santa, verità, sogno, solo stagnazione globale

vangelo, l'immagine dell'universo che l'amore è la legge come realtà nascosta che distrugge l'ordine...

Sto morendo, mi sveglio all'inizio nel mio stesso elemento alle porte della morte bianca...

per tua grazia.