Jeden déšť - Helena Vondráčková

Jeden déšť, jeden den,

plnej snů, plnej změn.

Jeden déšť,

kterej nastal právě dnes.

Jeden dům, jeden práh,

starej stůl, na něm prach.

Jeden dům,

po němž neštěk málem pes.

No a náhle oheň z kamen hřál.

Vzduch, co voní dřívím a tak dál.

Jeden bols, jeden grog,

jeden plášť, kterej zmok.

Jeden bols

a pak sladký písně hlas.

Jeden jive, jeden waltz,

jeden vtip, kterej znals.

Jeden jive,

po němž přestals vnímat čas.

Takže půlden rázem utek nám.

No a kdo byl sám, už není sám.

Jeden déšť, co všechno spíská.

Jeden déšť mi závoj zdvih.

Vidím líp a vidím zblízka

jednu tvář a jeden smích.

Jeden puls, jeden dech,

co den dal, to nám nech.

Jeden puls

ve dvou tepnách.

Stůj a křič:

To jsem já, to je on.

Ze dvou strun jeden tón.

Jeden tón,

ale poslyš, déšť je pryč.

Už se na sklech zvenčí neblyští.

Tak tu můžem počkat na příští.

Jeden puls, jeden dech,

co den dal, to nám nech.

Jeden puls

ve dvou tepnách.

Stůj a křič:

To jsem já, to je on.

Ze dvou strun jeden tón.

Jeden tón,

ale poslyš, déšť je pryč.

Už se na sklech zvenčí neblyští.

Tak tu můžem počkat na příští.

Una pioggia, un giorno,

pieno di sogni, pieno di cambiamenti.

Una pioggia

che è successo proprio oggi.

Una casa, una soglia,

vecchio tavolo, polvere su di esso.

Una casa,

dopo di che il cane quasi non abbaiava.

E all'improvviso il fuoco ardeva dalla stufa.

Aria che sa di legno e così via.

Una borsa, un pezzo,

un mantello che si bagna.

Una borsa

e poi una dolce voce di canto.

Un jive, un valzer,

uno scherzo che conoscevi.

Un jive,

dopo di che ha smesso di percepire il tempo.

Quindi mezza giornata, scappiamo da noi.

E chi era solo non è più solo.

Una pioggia che dorme.

Una pioggia solleva il mio velo.

Vedo meglio e vedo da vicino

una faccia e una risata.

Un battito, un respiro,

qualunque cosa abbia dato, lasciala a noi.

Un impulso

in due arterie.

Fermati e grida:

Sono io, è lui.

Un tono da due corde.

un tono,

ma ascolta, la pioggia è sparita.

Non brillano più sul vetro dall'esterno.

Quindi possiamo aspettare il prossimo.

Un battito, un respiro,

qualunque cosa abbia dato, lasciala a noi.

Un impulso

in due arterie.

Fermati e grida:

Sono io, è lui.

Un tono da due corde.

un tono,

ma ascolta, la pioggia è sparita.

Non brillano più sul vetro dall'esterno.

Quindi possiamo aspettare il prossimo.