Barová lavice - Hana Hegerova

Já bejvávala lavice

A co mám říkat — samej plyš

A neznala jsem štěnice

A neznala jsem, co je myš

Třpytila jsem se pozlátky

A věřila, že nevyblednou

A těšila se na zadky

Které si na mě jednou sednou

Čtyřicet let jsem sloužila

V šedivém baru, ve kterém

Se neustále snoubila

Absolutní tma se šerem

Ačkoli bylo docela maličko

Vidět v onom šeru

Já přece jenom viděla

A slyšela, no na mou věru

Já pamatuju básníka

Kterej si na mě denně sedal

A kterej místo u mlíka

U kontušovky štěstí hledal

Kdybych já, račte odpustit

Básníkem snad se mohla stát

Nedala bych si chvíli klid

A musela bych psát a psát

O hysterické blondýně

O muži s cizím dialektem

A o těch, kteří jedině

Si umí pestřit život sektem

Kdybych já byla básníkem

Sepsala bych svou minulost

A za posledním puntíkem

Bych jednou provždy řekla «dost»

A nikdy víc bych nesedala

V šedivém baru, ve kterém

Jak už jsem jednou předeslala

Se snoubila tma se šerem

Škoda, že jsem jen lavice

A nemám špetku nadání

Já kdybych měla ambice

Pustila bych se do psaní

Žila bych jako pták

Byla bych veselá

Teď jsem však, teď jsem však

Šedivá, omšelá

Teď jsem však, teď jsem však

Šedivá, omšelá

Nesmějte se mi prosím vás

To víte — moli, prach a čas

Ero una panchina

E cosa dovrei dire: rimpinzati

E non conoscevo le cimici

E non sapevo cosa fosse un topo

Luccicavo di orpelli

E credeva che non sarebbero svaniti

E non vedeva l'ora di farsi il culo

Che mi siederà addosso un giorno

Ho servito per quarant'anni

Nella barra grigia in cui

Continuava a sposarsi

Oscurità assoluta con oscurità

Anche se era piuttosto piccolo

Vedi in quella oscurità

ho visto

E lei ha sentito, a mio merito

Ricordo il poeta

Che si è seduto su di me ogni giorno

E che posto per il latte

Cercava la felicità con il contorno

Se lo faccio, per favore perdona

Forse sarebbe potuta diventare una poetessa

Non mi riposerei un attimo

E dovrei scrivere e scrivere

A proposito di una bionda isterica

A proposito di un uomo con un dialetto straniero

E di chi è solo

Può coltivare la vita con lo spumante

Se fossi un poeta

Scriverei il mio passato

E dietro l'ultimo punto

Direi "basta" una volta per tutte

E non mi siederei mai più

Nella barra grigia in cui

Come ho detto prima

L'oscurità e l'oscurità stavano svanendo

Peccato che io sia solo una panchina

E non ho un pizzico di talento

Se avessi ambizioni

Vorrei iniziare a scrivere

Vivrei come un uccello

vorrei essere felice

Lo sono ora, lo sono ora

Grigio, squallido

Lo sono ora, lo sono ora

Grigio, squallido

Per favore, non ridere di me

Sai - falene, polvere e tempo