Lenka - Tomas Klus

Já budu tím, kdo se v posledních řadách brání hromadným shromážděním,

podrážděný vším tím hemžením.

Uražen, přesto toužím být uviděný

a tak svlékám duši aspoň do půl těla,

taky by jsi měla.

Jsem napůl pozér a všechno se mi dvojí,

stojím tu bez účasti, všechny svý části

drolím do slov, chycen v pasti.

Já dobře vím, že v sobě nic nezměním.

Mezi námi stěna tenká,

nadechni se, už jsi velká.

Lenka, Gavrilo Princip mýho intimního světa,

stačí jedna věta a přístav potopen.

Lenka, osobní likvidační četa, půlnoční silueta,

jak nejistá stává pod oknem,

když prší.

Jak melodie hrací skřínky

schovává vzpomínky, jež dobarvíme časem.

Co my dva zmůžem bez maminky,

dvě snivé děti s rozechvělým hlasem.

Lenka, náplast na bolení hlavy,

noční osvětlení Prahy,

vše skutečné, jak říká, stejně není věčné.

A když jí víno zbarví tváře,

říká ano bez faráře

a kusem celofánu zdobí k ránu svatobránu.

Svírá mý svědomí jak zbraně,

když moje třesoucí se dlaně

jí bloudí tělem k místům určení.

Ne není, ne není jiné vysvětlení.

Po ranním tlení noční korespondence Lence.

Jen se koukni, svět se mění,

ale my dva jak dotek bez chvění.

Sarò io quello che resisterà ai raduni di massa negli ultimi ranghi,

irritato da tutto lo sciame.

Offeso, eppure desidero essere visto

e così spoglio la mia anima almeno per metà corpo,

dovresti anche tu.

Sono mezzo poser e tutto è doppio,

Rimango qui senza partecipazione, tutte le mie parti

Sbriciolo parole, intrappolato.

So benissimo che non cambierò nulla in me stesso.

C'è un muro sottile tra noi

prendi fiato, sei già grande

Lenka, Gavrilo Il principio del mio mondo intimo,

solo una frase e il porto affondò.

Lenka, plotone di liquidazione personale, sagoma di mezzanotte,

come diventa incerta sotto la finestra,

quando piove.

Come la melodia del carillon

nasconde ricordi che coloriamo nel tempo.

Cosa possiamo fare senza mia madre,

due bambini sognanti con voci tremanti.

Lenka, cerotto per il mal di testa,

illuminazione notturna di Praga,

tutto ciò che è reale, dice, non è ancora eterno.

E quando il vino le gira il viso,

dice di sì senza prete

e un pezzo di cellophan adorna il cancello del mattino al mattino.

Tiene la mia coscienza come un'arma,

quando i miei palmi tremano

il suo corpo vaga verso le destinazioni.

No no, nessun'altra spiegazione.

Dopo il decadimento mattutino della corrispondenza notturna di Lence.

Guarda, il mondo sta cambiando,

ma entrambi ci tocchiamo senza tremare.